Pouť do Kevlaru. (II.)

Rodička Boží v Kevláru

vzácným se kmentem skví,

zda-li pak dnes všem poutníčkům

v jich prosbách vyhoví?

Kde je kdo chorý, přichází,

dnes k Matce Boží pět,

voskové ruce, nohy jí

nesou sem za obět.

A kdo jí z vosku ruku dá,

zahojí ruku svou,

a z vosku noha uzdraví

mu nohu bolavou.

Mnohý, kdo šel sem o berlich,

teď leze na provaz,

a kdo měl ruku ochromlou

na harfu hraje zas. – –

I svíne matka svíčičku

ve způsob srdička:

„Tu máš, – – ať srdce vyhojí

ti Boží Rodička!“

Syn vzal to srdce voskové

a dal je na oltář

a z hloubi srdce povzdechl

a slzou smáčel tvář:

„Ó svatá nebes královno,

Matičko milosti,

zde viz mé srdce sklíčené

a slyš mé těžkosti.“

„Bydlel jsem se svou matičkou

v městě Tvých ctitelů,

ve městě Rejně Kolíně,

je tam sta kostelů.“

„Vedle nás Jitka bydlela,

ta však je mrtva již, – –

a jen Ty, Panno, ránu mou

v mém srdci vyhojíš.“

„O zhoj mi choré srdce mé,

Panno milostivá,

a já Ti vroucně zapěji:

„Zdrávas ó Maria!“