POUŤ DUŠÍ.

To je ten svět, jenž byl mi Bohem souzen:

ty louky zelené v své pučící a nedohledné slávě

a zase bludný les a únavné a pusté úhory, –

nade vším slunce jas, pak siné mraky dnes

a zítra rosa nadějí se leskne v osvěžené trávě...

A poutník marný s kvapem nervosním jdu vpřed.

Když vyjdu z lesů bludiště, kde umíral jsem strachem,

rád si zas kvítko utrhnu, jež roste v panenské luk zeleni,

a vůní jeho osvěžen, dál s resignací chvátám pustin prachem...