POUŤ KOSTNICÍ.

Zrak můj bloudil zasmušile

modrou vlnou Bodmanu,

kde se čárně rysovaly

Konstancie věže bílé

v siném Rýna limanu.

V pouť jsem vyšel z chmurné dáli,

z kraje smutku, teskných tuch,

ze země, jíž v chvíli hněvné

přisáhl své záští zjevné

neúsmírný, věčný Bůh.

Kolem výspy Gottliebenu,

v smavý azur stopené,

plula loď a zraky moje,

vlahou slzou zrosené,

stápěly, se v šumnou pěnu,

jež jak sněhu vločka bílá

svislé sosny větvice

loďky veslo ověsila

a ve sluch mi šelestila

divných zvěstí tisíce.

Z budov směsi v mlžné dáli

čněly věže münsteru,

pod nimi se v římsách pjaly,

jak roj bájných ještěrů,

okapy nad kleneb kobou,

starodávných věků zdobou.

Byl to dóm, kam biskupi

sešli se kdys v koncil svatý,

aby syna české chaty

vmetli v plamen potupy.

V chrám jsem vešel těžkých dveří

skřípající veřejí

a v dumavých kleneb šeři

duch ve vidin závěji

potácel se zasmušilý;

zraky se mi skabonily,

utajil se v ňádru dech,

když minulost z hrobu vstala

a se teskně odhrávala

znova v chmurných přeludech.

Tak, jak chví se v ústech lidu

žhavým dechem tragiky,

jak ji kreslí vetché blány

starých dějů kroniky.

Zas tu Mistr utýraný

stanul v dumném, vážném klidu

v sboru kněží velikém

a za pusté vády, vřavy

svatokupců mrskal davy

břitkým písma bičíkem.

Zase Petr z Alliacu,

římské církve kardinal –

kormidelník pouhý vraku,

jenž se v hrdopýše zval

sborem svatým – archou spásy –

vraštil hněvně zlobné řasy,

a s de Causis Michalem

hledal slova rouhající,

jako bible zákonníci,

na rtu Mistra zsinalém.

Zas hlučelo chatry klínem:

„Smrt českému kacíři,

drzost tu před Hospodinem

ohně žár jen usmíří.

Klet buď vzduch, jejž vydýchával,

a prsa, z nichž mléko ssával!“

Opět v pusté zlovůli

zasypán zdroj studně kletý,

v nějž Hus vnořil žhavé rety,

když výslechem zprahnuly.

Císař Zikmund prchal zase

zpět k „zlatému žebříku“,*)

ptáci za ním štěbetali

„rácha“ v směšném pokřiku,

když zahanben, v divé chase,

s Kaina znakem zmizel v dáli,

co zatím na hranici,

zástěrkami ozdobenou

a papírky polepenou,

vedli Mistra biřici.

Davů křídlo v šumném roji

z bran města mne uneslo,

cítil jsem, jak v kadeř moji

jako pírko pokleslo

cos v šelestu větru hravém,

a ve snění mihotavém

rozeznala matná dlaň,

že, co snesli plaší snové,

troud je mitry papírové,

kterou vtiskli Mistru v skráň.

Bez konce se snula, předla

nit na vidin vřetenu;...

procit’ jsem a dál mne vedla

kročej k Husa kamenu,

jenž na místě tryzny žalné

zdvihá k nebi boky valné,

tam, kde v bolu zoufalém,

v hrůzyplnou zhřížen dumu,

černou zemi hrabě z Chlumu

tiskl pod kabátce lem.

Nad hlavou mi zašumělo

v něhyplném ševelu

čtvero lip, jichž lepé tělo

z mučeníka popelu

jarobujnou vzešlo vnadou,

a jež tu haluzí mladou

v zádumčivých šelestech

hudou Mistru nápěv sladký,

jako pozdrav z bědné chatky,

přeubohých rodných Čech.

V lidu divná zvěst se tají,

že každý rok červencem

prahnou větve, usýchají

a lístečků ruměncem

pokrývají balvan šedý...

Tu pak vstává Mistr bledý

a obrácen k východu

zdvihá k nebi zraky snivé

a v modlitbě vroucí, tklivé

žehná Čechů národu.

Pak zas v květy sněhobílé

znova kmen se obalí,

přízrak plaché noční chvíle

těžký balvan zavalí,

lip koruny teskně šumí,

tuchu bolnou v ňádrech tlumí,

že slitovník všemohoucí

mračné nebes na výši –

mučeníka prosby vroucí

neslyší, ach! neslyší!