Pouť za hrobem svatého Patrika. (I.)

Měl mladší sestru. Jak na břehu řeky

vykvétá lilije, tak ona kvetla

mu před zrakem; tak čistá duše její,

jak studánka ve hvozdě pod balvany,

kam chodí pít jen zabloudilé ptáče,

jak zářná prška rosy před svítáním,

jež leží v trávě. V celém domě zvonil

smích její roven hrdliččímu zpěvu.

On miloval ji snad víc nežli sestru,

vzalť z matky náručí, když umírala,

ji v svatý odkaz, pilně ošetřoval

hry její, přes vodu ji často nosil,

a večer vyprávěl jí staré zvěsti

při žhavém krbu, až skolíbal spánek

tu její zlatou hlavu usmívavou.

Dech poslední on lovil s jejích retů

a první vítal na úsvitě z rána.

Tak rostla před ním jako boží zázrak,

on ani nevšim’ si, že z děcka panna,

a stalo se, co vždy se státi musí:

on poznal vše, až jednou z rána pravil

(den v jeseni byl, okna plna slzí

nočního deště, v krbu vítr úpěl)

a v jeho hlase byly všecky boje

dnů zoufalých a nocí beze spánku.

„Ty miluješ, já vím, tvá ústa v noci

tvým byla zrádcem, nevím, kdo ten šťastný,

vím jedině, že umře.“ Jako cizí

pak odešel a ona zbyla v slzách:

tu útěchu jen ženám přálo nebe.