Pouť za hrobem svatého Patrika. (II.)

Na skále kostel byl a před ním lípa;

ta plna bílých holubů a vůně,

a kostel plný zbožných duší. Davem

lid hrnul se tam, v šeré zpovědnici

kněz šedý seděl; v němém žalu muži

a s pláčem ženy spěly před soud boha

a slovem kněze odpuštění boží

hned slétalo a hned zas odlétalo

dle zásluhy, dle lítosti, pták rajský.

A venku skvěl se azur v jarní kráse

a velká louka byla kvítím zkvetlá,

a ve koruně staré, vetché lípy

dav holubů jak z polospaní broukal

a včely bzučely.

Kdos kráčí blíže,

a bleskem holubi juž slétli s lípy

a rozletli se plaše na vše strany

a za nimi vše listí opadalo,

a po zemi ve každém květu svadlém

moh’ viděti jsi ležet mrtvou včelu.

Muž vešel v chrám, dřevěné sloupy jeho

hned praskaly a dlažba bortila se,

neb dole mrtví v rakvích obraceli

se zděšením – lid ustupoval před ním.

A hříšník před knězem pad’ na kolena

a zvolal: „Otče, já jsem spáchal vraždu.“

V tom kdosi křik’ a bílá holubice

pod klenbou chrámu teskně bila křídly,

ven vyletěla za sestrami svými,

jež hosty bývaly té staré lípy.