Pouť za hrobem svatého Patrika. (III.)

Sám s knězem šedým zůstal hříšník v chrámu.

Kněz vážně pravil: „Nevím, synu, rady,

hřích Adama smyl jeho pot, hřích Evy

do dneška utrpením pyká žena;

tys propad’ vině, musíš nést ji světem.

Jest vina břímě, jež se nedá přendat

snad s jedněch ramen na druhé, když tíží

a drtí víc, než může unést člověk.“

Zas ticho v chrámu, kněz naklonil hlavu

a hříšník vzlykal, vztáhl ruku svoji;

ta celá černá byla, beze vlády,

jak mrtvý klest, zkad spadlo suché listí.

Však v ní to hnětlo, bodalo a rvalo,

prst každý vil se jako had a nehtem

ryl do dlaně, zkad kapala krev černá.

A trnul kněz a pravil: „Zkus to, synu,

jdi, pouze svatý Patrik může tobě

být pomocným.“ – „Kde mám jej hledat, otče?“

– „Ten, synu můj, už mrtev tři sta roků.“

– „Kde jeho hrob?“ – „To nevím, jdi jej hledat,

co při tom zkusíš, vezmi jako splátku

své viny; kráčej odsud ku severu,

sto dlouhých mil, na skále najdeš chrámek

nad mořem; lípa stará stojí před ním;

tam jednou zazděný byl ve oltáři

ten světec, jenž tě může vykoupiti,

jdi, lituj, synu, bůh provoď tvé kroky.“