Pouť za hrobem svatého Patrika. (IX.)

A odešla, po louce kvítím zkvetlé

se nesla tiše jako jarní pára,

a zmizela. Šla dohrát’ ono drama,

jež od věků jí bylo usouzeno.

On zbudil se a cítil v srdci změnu,

klid stal se bohem v síni jeho duše

a věčně vlád’ tam; zůstal chudý žebrák,

jej zvali někde lidé Ahasverem,

a jinde bláznem, vše mu bylo stejné.

On okem, v kterém svítila zář jitra,

se díval za hrob, trpělivě čekal,

jak někdy dohraje a vysvětlí se,

a v souzvuk splyne s všehomíra bájí,

co svým zval životem. A tak i zemřel,

a nikdo nemůž’ říci: On se sklamal.