Pouť za hrobem svatého Patrika. (V.)

Louč rozsvítil a zatkl nad balvanem,

jenž stolem byl, a jal se vypravovat:

„Stál druhdy chrám na skále proti moři,

byl chudičký, před ním jen lípa stála,

však v oltáři byl zazděn svatý Patrik,

a vůně sladká kol se lila proudy.

Byl v stříbře zasazen a drahokamy

plál oblek jeho, vnadidlo to velké

pro mořské lupiče, jenž pustošili

břeh chudý v okolí; i přišli v noci,

chrám rozbili a uloupili rakev

a prchli s ní. Pán hradu sousedního

se pustil za nimi, však marná honba.

Tu jednou z rána na komnaty prahu,

když vycházel, zřel rytíř ruku ležet,

od páže uťatou a šatu prostou;

jak přišla tam? Kdo dovedl to říci?

To jistě ruka světce, myslil rytíř,

již lupiči, zbavivše drahokamů,

na posměch pohodili před mým prahem.

A zbožně zved’ ji, slavném ve průvodu

ji v hradní kapli kázal uložiti.

Vstaň časně z jitra, večer dojdeš k cíli,

a klekni před rytířem, pros jej snažně,

by dovolil ti tknout se svaté ruky:

jeť nekonečné boží smilování

a zdroje lásky tekou v stejné míře

jak slzy hříšníkův.“

Pak lehli na mech,

jim do snů řvala zvěř a vítr kvílil.