Pouť za hrobem svatého Patrika. (VI.)

Roh zazvučel a most se spustil dolů.

Ve sále hojně vyzdobeném zbrojí

nad šachovnicí dumal starý rytíř,

u nohou jeho ležel poutník, slzy

mu tekly s tváří, jak s hor jarní sněhy

se řinou roztavené. Plakal dlouho,

a rytíř stále mlčky trval v dumách.

Pak skráně zved’, zakroutil šedou hlavou.

„To nejde snadno, brachu, jak si myslíš,

jen jednou za rok svatý Patrik lidu

se ukazuje z dálky, na kolenou

jej celý zástup s pláčem očekává,

a žehná se, když ostatky kněz třímá

nad hlavou v dýmu kadidla a v bouři

všech zvonů jásajících. S tebou soucit

však cítím; chceš-li, počkej do jeseně.

Sám uznáš však, pod hradu svého krovem

že vraha nesmím hostit, vyvol sobě:

buď ve věži, jež sama stojí v lese,

vol obydlí, neb v psinci na podhradí.“

– „Dík, pane, veliká jest moje vina,

buď rovněž velké moje pokoření,

jdu do psince.“

Pět měsíců tam strávil,

psů snášel puch a hmyz a zuby žravé,

a sluhů biče a též drsné lání,

jed’ pouze to, co nechaly mu šelmy,

a zhubeněl a celý zarost’ vousem,

a shrbnul jako v pralese kleč nízká;

leč těšil se, že brzy v podjesení

mu přijde spásy den a zoře jitra.