Pouť za hrobem svatého Patrika. (VII.)

Lid na kolenou ležel, zvony zněly,

dým kadidla se vznášel jako oblak,

a v zlaté říze kněz povznášel vzhůru

tu reliquii svatou. S pláčem náhle

se zvednul žebrák z prachu, dral se napřed,

a v chvíli, kněz kdy žehnal celý zástup,

se dotknul ostatků, však v mžiku skácel

se do prachu, jak uštknut byl by zmijí.

Bez účinku se dotknul svaté ruky.

Lid rozbouřený hučel jako moře,

a rytíř zvolal: „Ustup, lotře, zrádce,

kýs větší hřích tvou duši bídnou tíží,

jejž nechceš říci, vari, prchni odsud!

Bůh opustil tě; psy, s nimiž on líhal,

jej vyštvete, a vy jej kamenujte!“

A v slzách poutník potácel se dále,

lid kamení naň házel, a psi vyli

a hnali jej co zvěř; pln bláta, prachu,

on utíkal, pak ani nešel dále,

a myslil, bude tisíckráte lépe,

když utlukou mne. Ráno přišel k sobě,

zved’ s bolestí se, k nejbližší vsi kráčel,

a děti utíkaly, jak jej zřely;

a děvčátko jen jedno, zlatovlasé,

to při obědě pravilo své matce:

„Když na louce jsme z rána sobě hrály,

šel okolo nás, maminko, Pán Ježíš,

pln slin a krve, jak je v chrámu obraz

na šátku Veroniky – hle tu právě.“

Leč matka pospíšila zavřít dvéře,

a dítě plakalo a on šel dále.