Pouť za hrobem svatého Patrika. (VIII.)

Šel sto mil zpátky, až se jednou octnul

u kostelíka; kolem louka zkvetlá

se táhla k obzoru, před chrámem lípa,

na které bílí holubi a včely,

a vůně, písní, jak to v jaře bývá.

Víc nepoznal chrám rodný svojí vísky,

leh’ pod lípu a usnul. Viděl toto:

Přes louku žluťáky jak zlatem zkvetlou

šel bílý stín, a útlé, vonné květy

pod krokem jeho ani neshýbaly

své zlaté hlavy (jak dí starý básník)

a přišel k němu, nad ním stál a plakal.

On hlavu zved’ a poznal svoji sestru.

„Proč pláčeš, duše, co je ti, tys v ráji,

či pláčeš nade mnou?“ – „Já nejsem v ráji,

ty mýlíš se.“ – „Hle, na ňadrech máš rány,

i s hlavy tobě teče stružka krve,

co znamená to? nerozumím tomu,

vždyť odešlas jak vánek v podjesení.“

Stín smutně hlavu sklonil. – „Ty se mýlíš,

však poslyš a pak věrně zvěstuj lidem.

Jest jiný život nežli váš, a jiné

jsou jeho zákony, ten posud žiji

a nejsem v ráji. Víte, co je život?

Vám zjevna pouze malá částka jeho,

již vidíte, a tou soudíte celý.

Však život z bezdna vyšlý v bezdno musí

se celý vrátit; poslyš, abys chápal.

Je v boží radě určen každý život

a každý splnění by svého došel,

byť nehody a nemoci neb vraždy

neb vlastní ruky smělost nepřetrhly

to pásmo jeho tkané věčným bojem.

Dím přetrhly – však to jest špatné slovo;

neb dál se snuje život, i když smrtí

vám u konce se jeví. Pomni na to.

Dál rozvíjí se pestré jeho pásmo,

o kterém nevíte; co býti mělo,

co stát se mělo pozděj, všecko přijde,

vše zažít musí duše vyšlá z těla,

kde, neváží, jak, to jest její úkol.

A teprve, když vše se vyplnilo,

co k životu ji víže, když vše celkem,

vše urovnáno a zladěno v souzvuk,

když není výčitky a není hlodu

a není ztráty, předtuchy a bolu,

pak teprv čisté duše spějí k nebi,

kamž dojdou všecky. Mně se rovněž děje.

Tys zabil toho, jejž jsem milovala,

tím ukvapils mou smrt, však neušetřils

mne všeho, co jsem měla prožít v světě.

Viz rány na mých ňadrech, na mé skráni,

a kdybys moh’ v mou duši nahlédnouti,

pak zděsilo by teprv se tvé srdce.

Dál za hrobem jsem žila celý život,

vše cítila, co cítit uloženo,

tu zrádu od toho, jejž milovala

jsem v mladosti, a tyto těžké rány,

z nichž zeje hrůza mého utrpení.

Od skutečných ran tys mne vysvobodil,

však neušla jsem přec jim v onom žití,

jež neznáte vy a jež netušíte.

Vy často přetrháte násilnictvím

to věčné pásmo, na oko však pouze,

dál lidské drama vždy se odehraje,

a víc v něm mrtvých nežli živých trpí.

Jak vysvětliti jinak bídu světa,

jak odplatu? Proč bez trestu a v pýše

se podlost nadýmá a pravda v blátě?

Kde slzy sirotků se v perly změní?

Kam šly ty milliony těžkých vzdechů,

jež slyší ave večerního zvonu?

Kde cíl by měly všecky lidské touhy,

tak velké v bytosti své a tak oku

vždy nemožné, vždy dálné vyplnění?

Jak mohla by, rci, láska míti konce,

jež pojí srdce démantovým poutem,

jež bojovati musí a jež často

před vaším zrakem končí pláčem, krví?

Ký smysl měly by ty milliony

všech duší dětských, jež s jeviště světa

hned mizí, sotva pozdraví zář světla?

Co bylo by z nich? Přemýšlej a poznáš,

že dál se spřádá celé lidské žití,

a z něho to, co nazýváte život,

jest louky kus, kam právě slunce svítí,

a ostatní, co před tím a co po tom,

jest zahaleno jak ta louka v stínu.

Ó pochop to a nebudeš víc hledat,

kde pochovaný dřímá svatý Patrik,

a poznáš, kterak vaše činy v světě,

žár vášní vašich, vaše poblouzení,

a vaše šílenství, před věčným soudem

jsou stínů hrou – jeť vina pouze v srdci,

dál nejde její hrot, vše dál se snuje,

jak mělo být, hrob tomu nezabrání.“