Pouť za štěstím.

Jel údolím,

a šedý dým

již z rodné chýže v dál mu kýval.

A mluvil tak:

„Přes jas i mrak

k své matce jdu, o níž jsem sníval.

Mé tužby cíl

stem dálných mil

mi sladkou září plál a kýval.

Dům onen tam,

o němž jsem sám

za pustým mořem pěl a sníval!“

Však sešlý rov

naň beze slov

se usmíval a jemu kýval,

mluvit se zdál:

„Svůj ideál

zde hledej, o kterém jsi sníval!“

Pak cizí pláň

volala naň,

a cizí kraj mu znovu kýval:

„Co ztratil’s tam,

já tobě dám,

jen zapomeň, o čem jsi sníval!“

Za deset let

jej domov zpět

zas volal, dívkou jemu kýval.

Neodolal,

a zas se bral

své touhy k cíli, o němž sníval.

A tak si děl:

„Jak jen bych směl

ten minout práh, jenž tak mi kýval!

Kéž aspoň dnes

mne vítá v ples

té náruč, o níž tak jsem sníval!“

Však pustý práh

se ztrácel v tmách,

a z dálky zas mu hřbitov kýval:

„Co šlo mně vstříc,

nevrátím víc,

tu schvátil jsem, o níž jsi sníval!“

Slz horký řad

mu v líce pad’,

keř na hrobě mu smutně kýval.

„Hle, cíl mých snah

teď kryje prach –

ó kde jsou ty, o nichž jsem sníval!“

Ze žití zdob

jen tento hrob

mu zbyl a nyní jemu kýval,

a šeptal keř:

„Pojď k nám, a věř,

že najdeš vše, o čem jsi sníval!“