Pouť za vavřínem.

Ve strmé výši, kam zrak nedolétá,

kam myšlénka jen s orly v bázni spěje,

kde věčný mráz a hrůza vstříc jí věje,

tam, v končinách až devátého světa...

Tam vavřínu prý báječný strom zkvétá.

Slyš hlasy junácké té epopeje!

Vytáhlo tisíc jich, a bez naděje

zhynula celá argonautů četa.

Jen jeden zbyl, a k smrti vysílený

to mrtvé listí urval. Jeho steny,

když umíral tam, zašly bez účasti –

Příbuzné duše nebylo v té vlasti.

Jen vavřín sám tak smutně nad ním šuměl.

A člověk v smrti své mu porozuměl.