Pouť.

Kam ještě chci? Už do všech uhlů světů

jsem hrdě vyjel na svém komoni,

na oři fantasie sbírat štěstí květů,

než k hrobu se má hlava pokloní.

Byl hrdý kůň jak hrdá prsa moje

a odvážný jak mysl v duši mé –

však zraněni jdem’ oba z toho boje

a brzy spolu, brzy skončíme.

Byli jsme daleko, ach nevím sám už ani,

jak nazval bych ty dálné končiny,

po nichž jsme toulali se v zadumání,

já a můj kůň – tvor ve dvou jediný.

Byli jsme daleko – nad náma nebes krovy

jak zlaté střechy v báji visely,

kol nás ocean hučel smaragdový,

a k svému tulil jsem se příteli.

Byli jsme daleko; bouř světem hřměla

a nad našimi vládla životy;

jen v dálce maják-zpomínka se skvěla,

zpomínka lásky mé, zbrázděné Golgoty.

Byli jsme daleko; ve světech lidské ctnosti,

kde není lži, kde pravdy skvostný stan,

kde bratr bratra v domově svém hostí

a lásky kvas pro všecky uchystán.

Byli jsme daleko, kde touha šťastným cílem,

modlitbou slovo, chrámem dědina,

kde ve snu blahém, vytouženém, milém

v náruči bratra bratr usíná.

Nešťastný návrat! A vrátiť se musí,

kdo jako hosť se utek’ v onen kraj,

zapomníť, že se srdce lomí v kusy,

a za poušť vyměnit ten krátký ráj.

My jsme se vrátili. Kam teď zaměřiť máme,

když tmou a trním cesta dlážděna?

Jsme umdleni a noc tak ráda klame,

a povzdech náš jest od hor ozvěna.

Ach umdleni jsme, ty můj věrný koni,

a smutno tak jest v mladé duši mé;

jak umíráčkem pod bokem to zvoní –

to brzy spolu pouť svou skončíme...