Pouta.

Ó prokletý buď Tubalkain,

jenž první rudu v pruty skoval!

On stokrát horší jest než Kain,

jenž ku bratru jen záští choval,

však mrazivá pout ramena

jak had se po národech vlekou,

a na vše srdce plamenná

jak z hnusného jed břicha tekou.

Ó kde jich hudba zachrastí,

hned s mečem ruka k zemi padne,

a v širé světů oblasti

žár svobody pod nimi schladne.

Vy králové a knížata,

toť spása vašich věčných hříchů,

že o pouta jen proklatá

svůj opíráte trůn a pýchu.

Ó běda! než prvního dne

nám dáno bylo jasné světlo,

již dřív tmy pouto mrákotné

svět tížilo a k smrti hnětlo.

A až mne smetou v země klín,

mne, bídna syna otrokova,

zas temný, svírající stín

svým okovem mne spoutá znova.

Aj, láska kove v řetěz nás,

a my ta pouta celujeme.

Pak nenávist nás zajme zas,

my vraždíme a – litujeme.

Nám každým krokem vane vstříc

puch mrtvých srdcí kolem trůnu,

kdež hnijí, kdy je šlapajíc

si kníže sáhlo pro korunu.

Bůh trůní mračný, ledový,

a když se člověk jemu vzpírá,

hned ve pekelné okovy

jej na vše věky uzavírá.

Však sám též nebyl mocen dost,

by bez pout, jež jak štít jej kryjí,

před duchem, jenž byl bázně prost,

zachránil svoji tyranii.

Tak člověk, démon, anděl, bůh

se věčně ve svých poutech choulí,

od plének po hrob každý duch

za sebou táhne těžkou kouli,

a všickni mrou a plodí zas,

ve věčné bázni život vlekou

jak lišák, jatý za ocas,

kdy krev a život z něho tekou.