POUTA.

Pouta nosili jsme dlouhá po staletí,

od kolébky k hrobu, z jitra do noci,

nosili je muži, ženy, starci, děti –

od železných kruhů nikde pomoci.

V nohy zarůstaly, poutaly je v kroku,

aby chodily jen plaše, nesměle,

volný rozmach rukou strhovaly k boku,

i těch zmozolených, i těch z úběle.

Náhle přišla bouře, burácely hromy,

křížily se blesky se všech světa stran;

ten se mrtev kácel, ten se vracel chromý –

v posled pouta pukla od hromových ran.

S rukou, nohou spadla, když se končil říjen,

kdy již stromy stály holé, bez plodu –

lid, jenž byl vždy týrán, křivděn, opomíjen,

provolal v své zemi volnost, svobodu.

Jak jest volno rukám bez železných kruhů,

jak jest nohám volno bez železných pout!

V tanci radostném se družka vine k druhu,

všem jest lehko náhle, jenom povzlétnout.

Ale síla jakás přec je táhne k zemi,

jako když je pouta ještě tížila –

marně ve vzduch bijí ducha perutěmi,

marně oko pohled k ptáku vysílá.

Nelze povzlétnouti. Bloudi, nevidíte,

na vašich že duších pouta utkvěla,

věky ukovaná? S nimi nevzletíte

k výšinám, kde vzniká záře přeskvělá!

Strhněte ta pouta, jež jsou hanbou vaší:

od těch jsou, kdož bili vaše proroky.

Strhněte je v městech, po vsích, na salaši,

ať ni duše vaše nejsou otroky!

Ať jsou jako ptáci, kteří nebe brázdí,

ať jsou jako světlo, které šíří den –

ať již nejsme jako ve vězení za zdí,

ať jest národ zcela, vpravdě svoboden!