Poutní mše na hřbitově.

Ranní slunko ozařuje

kvítí hrobů, lipky, thuje,

a v těch žhavých proudech zlata

hoří věžka cibulatá

s křížem lety nahnutým.

K otcům, kteří tady spějí,

děti dnes se navracejí;

vzpomínka, jež nezná zmaru,

rozkvetla jak kvítí v jaru

zdobou věnců na hrobech.

Krajem rozlit mír je tichý.

Umlk' skřivan, zapad' v líchy,

zmlkly v křoví ptačí smíchy,

a jak děti boubelaté

uklánějí klasy zlaté

rozcuchané hlavičky.

Zmlkla zvonů hudba tklivá.

Stříbrný tÓn, kterým snivá

struna v kostelíku zpívá,

do duše se vlévá tiše,

jak když matka dítku dýše

něžný pocel na čelo.

Potom písní roztouženou

v nebes říš se mosty klenou,

věčného když Slova Matce

čtvero hlasů pěje sladce:

Salve, Salve, Regina!

V křídlovek a rohů zvuky

vzbouřeny teď kotlů hluky:

„Pange lingua“ zvučí kolem,

třepetá se božím polem,

letí k nebes blankytu. –

Ač tu slávu spáči tiší

nevidí a neuslyší,

přec ta těla spráchnivělá

radostí se rozechvěla

v dnešní svaté oběti.

Vždyť k nim hlasem varhan duní,

kadidlovou vane vůní,

v hlasu zvonů slavně zvučí

ta, jenž z Krista smrti pučí,

v život věčný naděje!