Poutnice.

Procházel se Bohuš u Mže břehu,

Na pohlaví krásné zanevřev;

Uražen byv od něj v žití běhu.

Zarazil se, děvu sličnou zřev,

Putující přímou cestou k Praze,

Jevící však hodnost ve povaze;

Kráčí ale bosa, za ní družka

Nese obuv; jest to její služka.

Vysost ukazuje děvy oko,

Obličej však hrdou laskavost;

Raněn se zdál druh být přehluboko,

Nedala mu klidu zvědavost.

Byl muž vážný, sloužil věrně králi,

Pro pravost si přísnou dobyl chváli;

Zámožen byl, v nejvnadnějším věku,

Povrch obličeje jevil vděku.

Přituliv se k ní, dí: „Pěšky sice

Stupujete, ale bez pochyb

Podle nosby jste vy panovice;

Nejspíš nějaký vás váže slib.

Odpusťte však té mé všetečnosti!“ –

Pohledla ta na něj v laskavosti;

Zalíbil se jí též v prvním vzření,

Takto se tu dává do řečení:

„Jevit všecko, trvaloby dlouze;

Kutské panství měli předkové,

Zbyly nám jen z něho trosky pouze;

Druhé odjali nám krutí časové.

Přetěžko jim bylo v bouři volit,

Nedají se vášně uchlácholit:

Nejvíc třeštěnci se ve vír vrhnou,

Tak i povážlivé s sebou strhnou.

V bouři radí se sic uprchnutí;

Však ti páčí se vždy za zrádce,

Často soupeř křivdou k zbrani nutí,

A pak jest tu krutý odplátce.

Komu není posvátná as volnost?

Trpí potom krutě za plápolnost;

Předci důvěřili na odplatné

Právo: lidské usudky jsou matné.

Kupec statku cítil ustrnutí,

Dal nám dvorec, na něm hryze rod,

Syni volí boje, vznik v nich kutí,

Dcery klášter, nechtí-li pást skot.

Tento osud také na mne čeká,

Mysl má již po blahu tom těká;

Zavrhla jsem neslušného sňatku,

Nechtíc opustiti schřadlou matku.

Samotna jest; ta se zaslíbila,

Ve chrám pražský vykonati pout;

Ulohu tu ale nesplnila,

Nemohouc se s lože ani hnout.

Slib ten za ni ráda vykonávám;

Pomoc pro ni vřele očekávám.

Spěchám!“ – Druh ji chtěl dát svezti dále,

Zmizela v tom ale nenadále.

Pátrá po ní, od poutnic vše zvěděl,

K matce její chvátá jeho spřež,

Na blízku vše vypátrati hleděl,

A již vidí téhož dvorce věž.

Vejda do ní, tuť se matky tázal

Po synovi, jevě, jaký vázal

Osud oba: vece máť: „Vás vinu

K srdci; ochránil jste život synu!

Polomrtvý ležel na bojišti,

Oloupený skoro do naha,

Odnes jste ho v střelbě k prameništi,

Vedla vás tam přízně odvaha;

K uzdravení měl jste o něj péči,

Vše vím, netřeba zde více řeči:

Se vším jste ho v nouzi zaopatřil,

Původ jste vy, že zas svoje spatřil.

Má dceř Těchka znáti si vás přála,

Jak vyhlíží skvělý Lidomil;

Po tom jménu hořeti se zdála:

Váš cit vlídný důvěru jí lil.

To je děva, ta mě střeže, nosí,

Po ní se mé slze někdy rosí;

Vede péči o dvůr, bude blahý,

Komu dostane se ten dar drahý.“

Vece cizí: „Chtěl bych prosit o ni;

Oba známe naši postavu:

Snad se ale k sňatku nenakloní,

Zámožný jsem, ne však od stavu.“

To se odložilo do návratu,

Že se oznámit to musí svatu.

Cizinec ten byliny jí radil,

By ji podnět zdravoty zas zmladil.

Jeda zpět, dbal, by ji neprominul;

Potkal brzo na cestě tu choť:

Jevil vše, a kdo jest; tu ji vinul

V plesu k srdci, dí: „Blah váš byl chod!

O vaši jsem žádal vroucně ruku,

Matka zdála se být ve souzvuku.“

Dívka v překvapení ve nadchnutí

Nezavrhla kvapné obejmutí.

Vece ona: „Do chrámu jsem Páně

Vstoupila; ved mě nábožný tam cit;

Zdála se mi pošmourná tam báně –

Najednou se v mysli zjevil svit:

Jakby se mi blaho příští dnělo,

Jakby libohlasně s hůry znělo:

Dívko, máš být ve všem vyslyšena,

Máť tvá bude jistě uzdravena.

Co se týká vašeho zde přání,

Srdce dávno klonilo se vám;

Slyšet musím zlaté matky zdání.“

Druh dí: „Pro odpověd přijdu sám;

Dám vás dovezt.“ To ta nepřijala,

Aby svůj slib vroucně vykonala.

Na své cestě plesá, chválí tvorce,

Dosahuje otcovského dvorce.

Přijel k choti. Příbuzenstvo brání,

Aby nezprznila tak svůj stav:

Děva k němu jeví vroucné plání.

Dí ten: „Zachránil jsem vojska dav,

Přivlastnil si jiný mé zásluhy;

Nebažil jsem dojít vyšší duhy:

Potřeba-li bude ní se blýskat,

Důkazem ji pravdy mohu získat.“

Přátelé předc přivoliti nechtí.

A tu praví děva milostná:

„Odjakživa udatenství šlechtí,

Krášlí jej tu mysl vysostná;

Jest mi roveň, marně nezápolím,

Jej, jak pozůstává, sobě volím.

Jistější jsou lidé v stavu nižším,

Než vy v tak nazvaném slavném, vyšším.

Za příklad si berte své ctné předky,

Povinnost jest zastupovat vlast,

Bránit práva krále: tu se v pletky

Lehce vrhnou, jaká potom strast?

Přichází vám draze podnět lesku.

Nižší najdou k Štěstině spíš stezku;

Šetří lásky, plod svůj vedou k předu,

K pravé výši, ke svatyni vědů.

Já od něho nijak neustoupím,

Nebudu-li moci pro něj žít,

Pro skvělého muže; neoloupím

Já se o něj: tak mě nechte sjít.

Jaké máte v mysli za předsudky?

Muže šlechtí skvělé činy, skutky;

Povaha jest jeho znamenitá.“

Nechválí to přízeň pánovitá.

Záleželo všecko na mateři;

Ta již nabývala zdravoty.

Tato žila všecka zdárné dceři,

Dí k ní: „Dojdeš jistě blahoty,

Jíž jsem v stavu vyšším neshledala.“

Svojátkům tu požehnání dala. –

On ctí potomkyni předků strastných,

Ona výši ducha v dobách šťastných.