POUTNICE (I)

Své nohy stápíš v tůni vod

a čelo v horizonty hvězd,

vždy přepásána na pochod,

do ulic zíráš věčných měst.

Mimosy bledé u nohou ti plovou –

oblaka v dálku spějí kol,

a perutí svou paprskovou

obojí stíháš pól.

Jsou trpké ti hrozny z vinice žití,

ó kněžko v černé kasuli!

se země sbíráš jen nevinné kvítí

na bílý věnec z bledulí.

Jen nekonečnem žít, jím plouti!

A když tvé cesty do Bezedna

se střetnou s jiné síly poutí,

to setkání – tvých epoch jedna.

Duše, když tak na rozcestí

sedíš – zdá se v utišení,

sama nejlíp víš, že štěstí

tady v světě pro tě není!