Poutníče údolím světa.

Poutníče údolím světa,

sklíčena duše je tvá,

pochybnosť myšlénky splétá

pozvolna v tenata svá.

Truchlivým pohlížíš okem

v labyrint křížových cest:

rozcestí před každým krokem,

kde, kudy východu jest?! –

A všude nepřítel strojí

zhoubu ti v úkrytu svém,

číhá a zdvihá se k boji,

obchází hladovým lvem.

Srdce chví bázní se v tichu

a klesá v předtuše zlé:

svět plný lsti je a hříchu,

a tělo slábo a mdlé.

Daleko, daleko k cíli.

Nad obzor mračna se dmou.

Slunce se k západu schýlí,

kam dojdeš nocí a tmou?

Bez vlády, nad bezdnou tůní,

„Co počnu?“ smuten se ptáš.

A bouře hrozivě duní –

„Hynu! můj Pane!“ voláš.

Člověče! ó malé víry!

Vyjasni ztrápenou tvář.

Pohledni: nade svět šírý

rozlita milosti zář!

Bezpečně v radostná místa

uvádí Pán Bůh lid svůj!

Věř v Pána Ježíše Krista,

spasen jsi ty i dům tvůj.