POUTNICE.

Po letech přišla. Zlatohnědý vlas

v západním slunci mihavě se třás’,

a v temných očích pohádka se chvěla

těch měst a zemí, o nichž vyprávěla.

– Poutnice žalná, srdce bez domova,

těkavý stíne na orloji světa,

slyš, nevzpomínej. Hořknou na rtech slova,

a marno, aby stará propast kletá

kal zvedla. V bahniskách a sítinách

ať dotlí mládí domýšlivý nach,

kruh zúžil se a zavřel, nové žití

novými květy voní, novým sluncem svítí.

Ve škebli dlaní dvou, dvou teplých dlaní

v bezpečné škebli mír v mém srdci dýše

a radost padá s chladnou rosou ranní

i s písní ptáka, když se budí v líše.

Na prahu domu v stínu věrných stromů

vzpomínka sedá se mnou za soumraku,

leč neteskní. Před soudem drahých zraků

si nevyčítá. Často, v podvečer,

provází tebe do dalekých měst,

ochotna břímě žalu s tebou nést

a do přístavů s tebou jde v mlh šer

a šeptá tiše: Bon vent, bonne mer.