POUTNÍCI.

Pršelo dlouho v měsíčné noci.

Teď je mdlo a slavnostní ticho.

Haluze mlčí, zmizely mraky.

A nyní přišli šediví muži,

v promoklých šatech, vysokých botách,

a stanuli uprostřed jizby.

Vždyť jsem je čekal! Museli přijít!

Já vyzval je mlčky, aby si sedli.

My mysleli spolu, my dumali stejně.

My neřekli slova a věděli všechno.

A náhle jsem cítil jak moje údy

strnuly v kámen, já chtěl jsem se pohnout –

ne, nebylo možno... já zůstal jsem nehnut.

Já vnikl jsem dále, než mohl jsem jíti

a zvolal: „Já nikoho neznám, jděte mi z očí!“...

Konečně vstali. Já slyšel jich kroky duniti chodbou...

Tu zhasl jsem lampu a zíral zděšen,

jak bílý měsíc mne polil září.