POUTNÍCI.

Dva měsíce už berem se světa krajinami,

nad námi stále nebe, Peregrin svatý s námi.

Poutníci od daleka, domovem v české zemi

a od ní pozdrav Římu a poctu neseme my.

My uviděli hory a sněhů spoustu na nich

a hrady velkolepé a města na hor stráních.

A lidi cizích řečí a jiných mravů zřeli

a vždycky jsme se s nimi dost dobře srozuměli.

Ty nohy naše s touhou se k Římu ubírají,

kde duším našim klíče k nebeské slávě dají.

K nebeské slávě jisté, neb za čas cesty celý

my očistcové muky jsme všechny odtrpěli.

K svatému městu Římu jde cesta bílá dlouhá,

však nohy naše sílí vždy naděje a touha,

že hrobu světce Petra se brzy pokloníme,

své hříchy vyznáme tam a pozdrav vyřídíme

té naší české země a pražských chrámů, věží

a všech těch našich svatých, již v hrobech svých tam leží,

že ofěru tam dáme a že budeme moci

popatřit ve tvář jasnou svatému v posled otci.

Snad získáme tam někde ve vhodném okamžiku

kost nějakého světce, ostatky mučenníků

a potěšíme jimi ty patrony své svaté,

až vrátíme se zase do Prahy stověžaté.

Tak s nadějí a touhou se noha k předu šine,

jdem pod ochranou tvojí, ó svatý Peregrine!