POUTNICKÁ.

Za vzpomínek na můj klín

nebeklíč pad’ stařenčin,

zlomyslný šotek za mnou

rolničkou hned cin, cin, cin.

Bože, je to svatá věc,

deska tlustá na palec,

vari, šotku s rolničkami,

nebudem se smáti přec.

Obrázků co před námi

s píchanými krajkami,

svatí, svaté, mučedníci

s rozťatými hlavami.

Bába sedí, vykládá,

ptej se, není nerada.

Vůkol nás pak poesie

pestrá křídla rozkládá.

Hle, tu zírám na stránku,

září jakby v červánku:

na obrázku stříbrná tam

tvoje tumba, Johánku.

Andělé kol křídlatí,

kulatí a buclatí.

Co to slávy! Někomu se

živobytí vyplatí.

Někde Luther, jinde Hus

zastavují římský vůz.

Už je blaho ohroženo,

oremus hned, oremus!

Aby mír zas vešel v zem,

spraví se to nahonem:

ani člověk nenadá se

a je svatým patronem.

Jak to bylo, což já vím,

s bábou svojí rozprávím,

v zbožném divu stojím vskutku

před barokem blysknavým.

Hleď, stařenko, kacíře,

jak se kloním ve víře,

svatosti kde naměřeno

na takové centnýře.

Snad by lítla nad věže,

jen ji pustit s otěže.

Věřím, tolik bylo třeba

stříbrné té přítěže.