Poutnické. (I.)

Na Táboře kostelíček,

v sosnách, samojediný,

s něho malý zvonek cinká

do vůkolní krajiny.

Cinkej zvonku, smutně cinkej

za mou drahou babičku,

co se mnou ku kostelíčku

šlapávala cestičku.

Vodila mne, vypravujíc

dědečkovo vidění

a za jeho duši v kapli

dávala na modlení.

Babičku však povolal Bůh

k dědečkovi do nebe

proto ku Táboru kráčím

babičko má bez tebe.

Těžko se to vzhůru kráčí

mnohá leží na mně tíž,

co jsi oči zavrátila

mnohý nesl jsem už kříž.

Zvonek volá na mši svatou

tam jde velebníček náš,

dám za tě a za dědečka

v kostele na „očenáš.“