Poutník a Božství

Na cestách, stezkách všech po tomto hájemství

v něm, nad ním plál a plul velký dech tajemství,

stín zářný – stinná zář, jež vyhoupla a shasla,

když duše shlédla ji a sladkou hrůzou žasla –

tajemný průvodce, jenž zblízka, zdálavy

na něho upíral zrak přísně pátravý,

zrak němě výmluvný, ohnivě planoucí

jak světy nádherné mu z prstů kanoucí

do časů, prostorů, do duše žasnoucí.

I když se vzpíral mu, když šklebným hněvem bledna

ho činil za zla zrod a růst, mstu odpovědna,

s níž ubit, umučen i syn byl milený –

když přímo popíral – když smál se šílený,

že člověk náčrtek jen, pokus zbříděný,

jen skřet, jenž žádostmi se křiví, křičí bědou –:

Ho přece ssebou měl, vzpomínku steskem bledou,

mlčící záhadu, jež vždy se vynoří

z tmy smrti, osudu a mluví, hovoří. –

Tak pouze na chvíli se týčil, směšný Titán,

jako by Jovem byl na Olymp pozván, vítán,

by slunce zapřáhal si, odhrnoval s cest

lekníny luzných lun, bludičky bílých hvězd.

Jen Bůh sám velikost a moc svou může snést.

I zoufal záhy zas: Co jsem? Nač, s které strany

sem vůní země, snů, slz, krve přilákaný –?

Kam jdu –? Kam přijdu – zas tak nahý, ulekaný –?

Ó, naivní Ikare z pověsti prastaré

na letce voskové jen – bědný Lazare,

jenž v hrůzách, horečkách svých na Mistrova slova

pravd, zdraví, vzkříšení se věsíš vždy a znova –

hasnoucí ionte – štěpinko létavic,

co letí obloukem zoufale vzlykajíc – –

Jsi božství hlas a van chycený do anteny –?

Jsi anděl, nebešťan, jen na čas uzemněný –?

Jsi písek, prášek, pyl jen, bílá nitka, smeť,

jež vítr vesmírný do klína země smet –?

Jsi plaz, plaz krvavý z krvavých útrob ženy –

Z tmy do tmy stáčíš se a na krok nevidíš,

za chleba popel jíš a slzy připíjíš

a zhnusen každou číš o stěny rozbíjíš,

co dřeň tvá, dech a krev, za kapkou kapka vzlyká,

že máš zde lhůtu jen špatného nájemníka,

že dny tvé rychlejší než šíp, než bledý stín

letících oblaků, rozvátých mlhovin,

že vše zas půjde dál – květ, pták se neohlédne,

až vítr srazí tě do jámy černé, bezdné –

žes nic, nic, zbytečný – že lépe na večer

ku spánku přiložit studený revolver.

Ach slyšíš, šílený –? Od samé země, zdola

bolestně, úzkostně to pípá, vzdychá, volá:

„Odcházíš –? Na vždy –? Zde však tmy se sbíhají

ke vchodům do světa a pasou, číhají

po plavých písklatech tvých – – Bez tebe co budou –?

Kdo se jich ujme –? Kdo dá jíst –? Ke komu půjdou –?

až v bříška bolavá bít bude bída, hlad,

sukničkou z děr a lat jen nahost přikrývat,

až v houští hrozícím na večer sami, sami

propadlá prsíčka rvát budou pěstičkami,

slzičky polykat – –? Oh nechoď, zůstaň s námi,

tak připozdívá se a kouří v mlhách zem – –

Či nechceš – nemůžeš – –? Pak nás tam také vem – –“

Ach bědná babátka, bezmocná, chabá tílka,

v nichž duch se vzbouzí můj, má tiká, těká žílka,

jež celá líbal jsem, tolikrát zdvíhal, nes

na dlaních širokých do vánků, do nebes –

mí broučci bez krovek, plazivá háďata,

bezkřídlí motýlci zbarveni do zlata –

mí smaví šotkové, domácí dobří skřítci –

mí příští soudcové a kritikové břitcí – –

Jak moh bych opustit –? V divokém rozletu

své celé bytosti do dálky, do světů,

do výšek vesmírných – u strmém vytržení,

kterým se porážka vždy na vítězství mění,

kterému tvůrčí čin, slast žádná rovna není:

vás blahem blábole, tajemstvím velkým něm,

od něho dostal jsem a přijal, přistál sem.

A s vámi lásky žár a světlo v srdcích vznítil,

bych jím jak svítilnou si ve tmách žití svítil,

by září dojemnou šlo, plálo přede mnou

a dolévalo se vždy naftou vzájemnou.

A smlouvou zavázal mě, abych jednou navždy

vám vzdal se, odevzdal sen, bdění, dech, den každý,

by vaše bolest mou též byla bolestí,

bych při vás v záři stál i ve tmách neštěstí,

pomáhal těžký kříž na vrchol vynésti,

bych neměl potřeb svých, necítil, neznal ani

velikost darů svých, velikost odříkání,

by vaším úsměvem v rozjihlém dojetí

v dým vonný roztály bolestné oběti – –

A týž žár v rostlině, by útlá, něžná, křehká

své dítky hýčkala, i v bouři nesla zlehka,

by pro ně – sama mrouc – tmou spěla pro vodu,

uzrálým ustlala v svém stínu, obvodu – –

A zvíře pádící po panství květné říše

se ržaním divokým a za mnou jdoucí tiše,

nemluvní druhové, pokorně pilní sluzi,

zakletí bratři mí –? Křik vzteku, žalu, hrůzy

ve zracích, na život se, na smrt každé rve

pro klubko srstnaté, kňučící mládě své – –

Ó, matky veškeré a diví, draví otci,

tak hravě úsměvní, tak něžně zjihlí, krotcí,

tak ochotní jak já k oběti největší

pro plodů růst a zdar, blažené bezpečí –

Ó, dechu milosti, pokory, péče, něhy,

co z věků do věků vláš velký, bezebřehý

v hruď mou a bratří mých a zvířat, rostliny

pro blaho babátek, pro teplo rodiny,

co srdce zlekaná v hrdinství rozněcuješ

a všednost na báseň, na drama posvěcuješ!

Tak píseň lásky – – A je vážný, vroucí hlas,

jenž z výšin vane v nás a nutí zas a zas

se v tanci úlisném za kovy kulatými

zastavit, zaplakat s bědnými, bohatými,

vůz cizí vytlačit, s čel zrytých, bledých lící

hedvábím setřít pot a slzy hrachu zvící,

pokleknout k poutníku, když nah tu, posekán

kdes leží v příkopě, daleko městských bran – –

A věčné tvoření je, nekonečná síla,

co zemi ve výškách na ničem zavěsila

a s krásným spřežením svým slavně vyjíždí

nad její paláce i domky hlemýždí

i pouště písečné – Je velké, věčné chtění,

jež zdvihlo ze hlubin své lásky, tuh a snění

prvotní pohyb zde – jež dýchlo v prázdnou hruď

a dělo s úsměvem jí: „Vstaň a plaň a buď

jak já, a zápasíc vždy s neurčitým šerem

i s hrůznou temnotou jdi stále tímto směrem,

až se mnou v záření hvězd, sluncí, stratosfer

se vroucně pozdravíš, uvítáš v podvečer – –“

jež z prvků, prvoků a prachu, z hlíny temné

vytváří orgány v mnohosti nekonečné,

tak krásně účelné, tak složité a jemné,

tak blízce příbuzné, přec své, přec jedinečné,

je splaví, vyplaví přílivem, odlivem,

až couvá rozum náš a kleká před divem.

Ó, zázrak na zázrak a lásky zářná krása,

v níž souzní, svítí vše, i v slzách zpívá, jásá,

chaosu ladný řád, zápasů lahoda! –

To všechno shlukem sil jen, temná náhoda –?

hra tupých, toporných hmot – země, příroda,

ta v kámen, kov a kys zakletá kněžka němá,

co lásky, soucitu, poznání, vůle nemá,

překrásná zajatá, co jenom mlčky slouží,

jak v bocích před Pánem se kolébá a krouží,

necitná macecha, dočasná, divá bytná,

co mámí nájemce na ňadra nenasytná

a zrána vyhází na dlažbu, ulici,

vášnivá vířenka, Salome šílící –?

Jen velký, vznešený, laskavý od věků

tak může vesmír kout, tak mluvit k člověku,

jen kdo sám plameny své lásky září, hoří,

tak může vanout, vlát, tak toužit, tryskat, tvořit

v rachotu orkánů a bouří, vzteklých moří,

v mlčení eÓnů a sluncí, lun a hvězd –

jen kdo sám něha něh a tvůrčí láska jest!

Je nekonečný Duch – je živý, dobrý Bůh.