POUTNÍK

V bezednu plochém oken modrošerých,

kde na skle obloha lpí bez hnutí,

hluboký zavlá ptáka stín (o, z kterých

ostrovů zašlých?) plachou perutí.

Cizinec večerní, sám s lyrou svou,

jež zesnula jak tón, když zbloudí v tmách,

o matné lodi sní, jak dálavou

svůj unášela odraz ve vodách.

Vše mizí v něm a splývá v prázdno tmavé

a vesmír vůkol přeludem se stává,

při duchovitém, přerývaném ave

se v nevědomí měkce propadává.

Jak v kalném zrcadle již v něm se stmívá

i divně mhavý úsměv zemřelých,

jenž, sladký záhrobně, mu v duši zbývá,

jediný záchvěv z všeho jsoucna jich.

A smutný anděl prolét’ v hlubinách

mu zrak a po něm zůstala tam spáti

zář zesnulá a usmířená v tmách:

vzpomínka na ty, kdo se nenavrátí.