Poutník.

„Když ste z Hájku putovali,

Poutníčkové, řekněte,

Zdaližto ste nepotkali

Cestou mého děvčete?“

Jakž tvé děvče máme znáti?

Nejsouť prázdné sylnice;

Viděli sme zpět se bráti

Vvelkých řadách poutnice.

„Není žluté, není bledé,

Rozmilé je děvčátko;

Jest co Anděl, jen že snědé

Vetváři je drobátko.

Vlásky své má přičernalé,

Ručičky pak měkounké,

Očičky má přimodralé,

Šátky co sníh bělounké.

Klobouček má zelenalý,

Zaním pěknou kytičku,

Vruce levé košík malý,

Vpravé drží hůlčičku.“

Vcestě, ješto vlevo vede,

Potkali sme děvčátko,

Jako Anděl, jen že snědé

Vtváři bylo drobátko.

Vlásky mělo přičernalé,

Klobouk skytkou hezoučký,

Oči mělo přimodralé,

Oděv co sníh běloučký.

„Ta, ta milenka má byla,

Jenž mi zase život dá;

Jenžby promne vycedila

Krev svou, jak mne ráda má.“

Pročpak tebe opustila,

Ješto tě tak ráda má,

Žeby krev svou vycedila,

Aby mohla býti tvá?

„Ach, já velmi těžce stonal,

Již sem ležel hezký čas;

Já co možná bylo konal,

Bych se pouzdravil zas.

Předce špatná čáka byla

Kžádanému zhojení,

Kost a kůže vysušila

Tvář se má co lupení.

Oči vpadlé, zakalené

Odjaly mou ozdobu;

Již jen tělo opuštěné

Vložit měli dohrobu.

Všem se líto podívati

Bylo, všickni plakali:

Já že trávy šlapávati

Nebudu víc, říkali.

Nejhořčeji plakávala

Promne zvšech má milenka,

Ruce knebi spínávala

Bohumilá Terenka.

Umínila putovati

Do Hájku vmé nemocy,

Pobožnosti vykonati,

Kdyby bylo kpomocy.

Nedávno co putovala,

Vše hned vemně okřálo,

Mladost voudech panovala,

Srdce mé se zasmálo.

Já jí čekám sradováním,

Jako snebe Anděla;

Jí, co vroucým putováním

Uzdravit mne hleděla.

Mrtvé celé přirození,

Svět se prázdným být mi zdá;

Ona jest mé vyražení,

Ona jest jen rozkoš má.

Bezní nelze déle býti,

Radějibych zahynul.

Kady, prosým vás, mám jíti,

Bych jí nikdež neminul?“

„Vpravo mládenče se dejte!“

Já se tedy vpravo dám;

Dobře zlatičtí se mějte,

Provázej vás Pánbůh sám.

Jak jen odpoutníků málo,

Dav se vpravo, pokročil,

Ejhle! v tom se jemu zdálo,

Že se znovu narodil.

Spatřil Terenku svou k sobě

Jako šípku letícý,

Poznalať ho poosobě

Zvzdálí láskou hořícý.

Donáručí padli milé,

Jakoby se žehnali,

Vnebi zdáli té se chvíle,

Sradostí jsou volali:

O má zlatá! O můj zlatý!

Zas tě vidím, zas tě mám!

Vyslyšel nás Otec svatý;

Rychle, rychle poďme knám.

Nic nás více rozloučiti

Nemá než smrt jediná;

Krev svou velím vycediti,

Navěkybych byla tvá.

Cyť, kdo můžeš pocýtiti

Jejich náhlé radosti,

Jenž se mohou okusyti

Znevinné jen milosti.