Poutník.

Stojí lípa osamělá

jako matka osiřelá;

květy, co jí vesnou zkvětly,

zuřivé jí bouře smetly.

Pod ní poutník cizí stane,

horkým žalem srdce zplane;

mnohé tužby v srdci zrály,

závistné je losy svály.

Těš se, lípo, jaro svitne,

nových tobě květů skytne!

Mně co vzaly losů vzteky,

nenavrátí více věky!

Touhy mé již pohrobené,

s nimi srdce zkrvácené.

V světě stojím kmen co holý,

čekaje, kdy blesk mne skolí.