POUTNÍK.

Klepe poutník na vše dvéře

V pozdní noční hodině,

Z ciziny se domů béře,

Neb je sladko v otčině.

Mnohý okno své otvírá,

Ptá se, zda to našinec,

Hned je zase však zavírá,

Volaje: To cizinec!

Klepe také u okénka,

Kde dívenku celoval,

Nekvapí však ven milenka,

Již tak vroucně miloval.

Aj tu poutník líce smáčí,

Srdce nesa raněné;

Ještě k jedné chyži kráčí,

Zda tam duše milené.

Sotva klepe, vyjde máti,

Vyjde otec k synu ven;

Proč ho mohli ti hned znáti? –

Že pravý tam domov jen.