POUTNÍK.

Šel poutník mnohý rok, až posléz za šera

v svém tmavém hábitu stál u bran kláštera.

Byl vonný, sladce mdlý, kdy stromy kvetou, čas.

Zvon zpíval klekání. Hvězd opál plál a has.

Tu poutník zůstal stát. Nad zídku vykloněn

zřel stromy v zahradě... Jak stříbrný by sen

tu snily, tiše tak ty stromy, druh a druh,

ve vlídný, přítulný se spialy čarokruh,

již od let, v míru tak, vždy v květnu, na večer,

šly v koupel stříbrnou za sladké hudby sfér...

I vzpomněl na svou pout: na úpal, blesk a mráz,

na horší bezcestí: na nitra svého sráz,

na vše, co sliboval si a na vše, co si lhal,

na celý život v prohře, – a poutník zaplakal.