POUTNÍK.

On vyšel z rána. Hvězdy sotva bledly,

z dna údolí se první páry zvedly

a rosa ještě svěží v trávě hrála.

Jak samet nádech noci nesla skála,

kde netřesk smál se. On byl síly plný,

chtěl hory přejít a chtěl brázdit vlny,

moh zmoci vše, hlad s žízní doved snésti,

a málo ptal se, jestli na rozcestí

sloup kynul v pravou nebo v levou stranu.

Děl k sobě: Kráčím, věřím, doufám, planu.

Chci dojít k cíli a jdu k němu z dáli!

Než dořek, cítil, jak to slunce pálí,

a cítil na své tváři potu znoje.

A nikde chatrče a nikde zdroje.

I pravil k sobě: Třeba čekat ještě,

než naděješ se, přijde sprcha deště,

a mezi stromy kdesi skryta, tobě

se zjeví chata v podvečerní době.

A šel zas dál a slunce přes poledne

se přehouplo, kraj, který oko shlédne,

byl dlouhý, pustý, prázdný, osamělý.

Kdes na západu se jen mraky tměly

jak podivných měst mečety a báně.

On musí k nim přes nekonečné pláně...

snad přece dojde... Dnes ne, sotva zítra.

A zatím lehá slunce zlatá mitra

kams v písek pouště, kdesi šakal zavyl.

Teď poslední juž naděje se zbavil.

Kol rozhled se... jak démant nebe bylo,

zkad tisíc paprsků se světlých lilo,

tak třpytných, chladných... Cítil ten chlad v duši,

chlad těch, kdo vládnou, nezná jich, však tuší.

Leh klidně na rtech s povzdechem: Co mohu?

a poručil se noci, tmám a Bohu!