POUTNÍK.

Nocí se potácí, obklopen věčnou tmou,

bezlidnou, mrtvou, širou krajinou...!

Je pláně bez konce, strom žádný podél cest,

je mrtvo, bez větru, a nebe nemá hvězd...

Kolkolem chladný klid, bez hnutí, bez ohlasu –

a poutník sám a sám, bezradný, bez kompasu...

Jdou míle do předu, jdou míle do zadu – jdou cesty v sever, jih,

a každá nejistá a každá plná tmy – a k Světlu nevede snad žádná, žádná z nich.

Chvílemi nad bahny co naděj chudičká

proskočí žlutavá a drobná bludička,

tmy neosvětlí však – a mihnouc, teskně zase

zapadne v moře tmy a v mrtvo bezehlasé.

Místo a hodina? – Už nejsou pro poutníka.

Jde cestou zlomený, už ani nezavzlyká.

A jeho kroky mdlé – ty zvuků nevydají,

a jeho oči mdlé – ty více nehledají.

Poutníče osamělý, bezradnou jdoucí tmou,

bezlidnou, mrtvou, širou krajinou –

už nechoď dál! Už poodpočiň sobě...

Vše marno, zbytečno – pomoci není tobě.