POUTNÍK

Šel znaven žitím poutník do dáli,

šel přes lesy a moře, přes skály.

Za bludičkou, jež bílá před ním šla,

svá křídla touha jeho rozpjala.

On vssáti do dna duše svojí chtěl

paprsek stříbra, který před ním šel.

A zapomněl všech trudů, útrap, cest,

jen světlo zřel jak z perel narcis kvést.

Když vlny slané šlehaly jej v skráň,

vzdech: Jeden paprsek jen chytit v dlaň!

Když písek moře zžeh jej žhavící,

lkal: Neprchej, má hvězdo zářící!

A křížem krážem prošel celý svět,

však světla stále stihnout nedoved.

V údolí pochmurném se octl v ráz,

kde černých skal se k nebi pnula hráz.

Ty skály očím jeho zakryly

ves obzor, i třpyt hvězdy unylý.

A údy krvavé vstoupí na skály,

by znova upřel zraky do dáli.

Však sotva upřel snivé oči v dál,

stesk zoufalý mu duši rozdrásal:

Svit bludičky plál jako z perel květ

zas nad vlastí, zkad vyšel za ní v svět...