Poutník.

Víc nemám sil – můj krok se těžce plouží,

kol stíny mého večera se dlouží

a jesení juž kraj můj dávno svad’;

v list sežloutlý se noha s bázní hrouží,

dech vůně hořké mámí odevšad,

cos třese tělem mým jak brzký pád.

– „Ó vzmuž se, poutníku, své nechyl čelo

a o hůl sebezapření své tělo

jen opři pevně, ať se chvěje dlaň;

nes tvrdé břímě, jež tě k smrti zmdlelo,

je podlož nadějí, ať vlhne skráň,

ať krví hoří, jdi a neustaň!“ –

Kam kráčet mám?! Mě děsí zmlklé kraje,

kde paprsk poslední hrá, umíraje,

a zhasne též, až samoten já zbyl;

noc za mnou perutěmi chmúrně vlaje,

zrak slzami se teskný zatemnil,

jej vzpírám v dál a hledám: cíl! cíl! cíl!

– „Vždy plane před tebou, jen oko víry

v dál upři, v obzor ztemnělý a širý,

tam, kde se sklání nebe k zemi níž;

jak most se klene nad temnými víry,

jež kalnou pěnu marně chrlí výš,

vstříc tobě září: zda jej nyní zříš?!“ –

To Kristův kříž! Ach, bílé světlo jeho

jak mléko řine na rty žíznivého,

jak balsám v rány moje splývá teď,

jak vůně v srdce z rájů Tajemného;

krev kypí žhavě! Noho, spěš, ó leť!

Ty, kříži Kristův, na pouť svěť mi, svěť!