Poutník

Zas rozchod. Návrat. Smír... Skon – Loučení – Ó kruhy!

Dvé přísah na věčnost, a nevědět v den druhý,

kdo zapomenul dřív a dřív kdo v náruč svíral!

Jít, neustále jít a táhlou cestou spirál

jen zase nad stejnou se vracet křižovatku,

kam bludná vzpomínka, vždy za mávání šátků

a šátek na očích, nás vede nevidomá.

Jít, neznaveně jít a nebýt nikdy doma.

Žít, znovuzrozen žít a neuhasit žízně.

Žít, nevyčerpán žít a nedožít se sklizně.

Tak bloudit jako ti, kdož k lásce předurčeni,

a metou marných cest mít kletbu zapomnění:

vzplát, svítit přeludem jak v lese krůpěj duhy

a pak se rozplynout jak duha v zlatých mhách;

hrát, vlát a zčeřit vír jak na jezeře kruhy

a hlubších nemít stop než kruhy na vodách.