Poutník.

Prošel poutník kraje širé,

V domov svůj se vrátil zas;

Ach, co srdci nebem bylo,

Sklátil v hrob mu krutý čas.

Prázdná jesti ona chýže,

Mladosti kde ráj mu kvet,

Vůkol samé cizí tváře,

Stopy známé nevidět’.

Bože! Kde je moje štěstí,

Kde je ráj mých mladých dob?

Opuštěný v světě šírém

Nemám nic než blaha hrob.

Poslední, co v dálné kraje

Na cestu jsem s sebou vzal,

Jesti tiché požehnání,

Jež mi drahý otec dal.

Jesti křížek matky milé,

A jejího srdce půl,

Kterouž synu dala svému,

Poutnickou když zvolil hůl.

Takto kvíle v slzách poutník,

Otcovský opouští sad,

K hřbitovu jde osamělý

Na hrobě se vyplakat.