POUTNÍK.

Večer pozdní. Poutníka jsem zřel,

do dálky jak navždy odcházel.

Spěl, kde hasne slední červánek.

„Nevrátím se nikdy,“ klidně řek’.

Bůh ví, kde tam v hrobě složí skráň.

A svět záhy zapomena naň.

Bez lítosti kráčel, bez žele,

lásky ženy, družby přítele.

Silhuettu černou dál a dál

jako přízrak v temno noci tkal.

Já jen volal za ním, prosil zas –

na prázdno můj vyzněl vroucí hlas.

Hrozil jsem i lákal nespokojen –

mlčky dále bral se poutník ten.

Kolem tmu měl všechněch lidských cest,

nad hlavou měl světlo věčných hvězd.

Srdce mé, co myslíš?... „Bratře, stůj,

půjdu s tebou, hrdý druhu můj!“