Poutníkova minulost

ŽIL POUTNÍK za vrchy, horami, stranou cest,

kam slunce, měsíc jen, procesí slavná hvězd

tu a tam přivály ze světa pozdrav, zvěst,

kde vzpínal blouznivě se na večer i k ránu

k tetivám obzorů, po dálkách luhů, lánů,

když vánkem vzdouvaly se, vlnily a vlály

žit bílé rochetky, zlátnoucí pluviály

zrajících ječmenů, luk sukně přesličné,

neb tiše stříbřily se v září měsíčné.

Žil v tichu polí, luk, když bábí celá bílá

je dlouhým pohledem naposled políbila,

když smutné družce děl – dnes deset tomu let:

Rád džunglí dějinnou jsem svěřence své ved',

však bitev běsnění a břesk dnes, zítra, vždycky

na mlýnu mumlavém omílat mechanicky,

každého měsíce pln nudy, zhrdy, vzdorů

o záblesk záře bít se v profesorském sboru

a pro své vidiny, cíl tvůrčí, jediný

mít svátky, neděle jen, zprahlé prázdniny

a marně trudit se a marně sténat stokrát,

že ,snový impotent‘ jsem vás jen o zář okrad – –

„Vždyť psals.“ „Psal, psal, oh! – A přec to cítím žhnout

jak jiva na jaře jiskřivé mízy proud,

když tělem prochází jí od kořání vzhůru,

prs plní pupenců, napíná drsnou kůru,

až ohně zelené vyráží do azuru –

Den za dnem z ranních mlh, snového pohoří

se mocní hrdini radostně vynoří

a kynou, smějí se a mluví, hovoří,

že vzepjat blížím se k nim, zblízka nakláním

vzlykaje radostí nad šťastným shledáním –

V tom hrknou hodiny a ve mně syčí, volá

můj úkol codenní, má povinnost, má škola,

a vše to překrásné, nádherou úžasné

zmateně zavíří a zbledne, pohasne,

v mlžinách rozplývá a ztrácí v propadlišti –

ta krásná zjevení, hrdinní herci příští,

s jichž spánků pot a krev a jasné světlo prýští –

A marně, marně je dnes, zítra, na večer

zaklínám z podzemí, dalekých stratosfér,

na bránu zapadlou své obraznosti buše – –“

„Tak zlé to, příteli?“ „Tak zlé, a tupě, hluše

v pustotě prázdnoty si stýská, sténá duše:

Jsi schopen, povolán, bys v šatě sedraném,

potulný šumař jen, kdy stanul před Pánem

a chválu jeho pěl s květinou, skřivanem

i s vánky hravými, když zrosenému kraji

na lesní varhany, na vodní harfy hrají –?

pěl s vášní člověka, když divá jezdkyně,

vyrazí s jásotem z podzemní jeskyně

a chodce-poutníka u cesty křičícího

vyzvedne na hřebce divoce řičícího

a rukou mávajíc s ním strmě uhání

přes úval, údolí do vrchů, do strání –?

Jsi s to, bys brouzdaje se v šerém tichu, rosách,

bolestně soustředěn, kdy jasnozření dosáh

a zemi zahlédl, jak jistá, bezpečná

po moři krve, slz se plaví do věčna

rozkošně houpajíc se na labilních osách –?

Máš vůbec nadání? – Není to všechno jen

mámivé šálení tě, horečnatý sen,

z kterého s výkřikem zas budeš probuzen –?

Jsi krásy vyznavač a přítel, se záblesky

jasného poznání? – Jsi krasoduch jen veský,

daremný diletant –? Ty sny a těžké stesky,

ty touhy trýznivé jsou výkřik pravé síly,

jenž poutům vzpírá se a po výšinách kvílí,

či pláč jen bezmoci, jen ctižádosti sten –?

Oh, víru, víru dej, jíž žhoucí proroci

a světci, vůdcové a tvůrci hlubocí

hořeli, svítili všem, sobě do nocí! – –!

Tu k němu skláněla se, jemně dotýkala

těch skleslých ramenou a div že nevzlykala,

že sedí sehnutý tak se svěšenou hlavou

jak odsouzenec mdlý ve chvíli před popravou.

Pak ruka do klína ji sklesla unaveně.

Hodiny, hlídač chvil, přikutý k bílé stěně,

kovovým kladívkem dvanáckrát hlásily,

že unavený den již podleh násilí,

že s věže shroutiv se sám sebe právě dobil.

Jak sůva nestvůrná zaskřekal automobil

před jejich obydlím na úzkém náměstí,

by chodci-blouznivci zabránil v neštěstí.

Naděždin pokojík, ten člunek, kajak těsný,

zaskřípal sténavě, jak s nákladem svým, se sny

v rozběhu najížděl na sypké mělčiny

prošité pokrývky, prohřáté peřiny.

Pak ticho nastalo, že slyšet vteřiny,

jak stojí v rozpacích na ocelovém pásu

a šeptem tážou se na další cestu času –

Jen vzdychla: „Školy nech.“ „Jak, teď již do výslužby?“

„Tak, ano – pro sen tvůj a úděl, bolest, tužby –

pro stálé volání a stesk, jenž konce nemá –

Nemůžeš ani ty, můj, sloužit pánům dvěma.“

„A víš, co dostanu pak? Z čeho budem žít –?“

„A čím se odívat, že? A co jíst a pít –?

Oh, ty náš starosto, ty bdělý hospodáři –

ty kněže obětní, jenž sebe na oltáři

spaluje – bůžku náš a sluho bedlivý – –

Vždyť také, kovkope můj nedůvěřivý,

vytěžíš ze hlubin svých.“ „Verš v Čechách neživí.“

„Však prosa platí se přec.“ „Každému, kdo píše

pro chleba, nejen chléb i dílo zplaní, zkyše.“

„Ne, leč by vycházel jen na sváteční lov

pro potlesk pozdravný, pro cinkající kov – –

Než nyní střízlivě: Jí ze svého již Vláďa,

vysoká studia na hřebík věsí Naďa,

co silnou lásku má a s pílí klopotnou

se sklání nad šitím a tančí před plotnou,

a s polí nájem je a činže odpadne.“

„Jak, činže odpadne –? Ty chceš tam?“ Ty snad ne?

Vždys toužil v ústraní, pryč z města, do zátiší,

kde člověk k zemi blíž, kde jasněj, čistěj slyší

hlas Boha věčného, zpěv zádumčivých výší.

Či ne –? „Ach, ano, tak. Ty však – –?“ „Já? Po léta,

co děti odrostly, duch denně zalétá

tam k nám, kde od nížin ke snivě sivým stráním

se pole rozjásá vždy slavným zmrtvýchvstáním,

kde pláně, pahorky, travnatá podlučí

vztahují v ústrety rozpjatá náručí,

les, medvěd huňatý, se pohne, zamručí,

kde potok pohorský pohádkou šplouchá, šplíchá

do ranních modliteb, do večerního ticha,

kde ve snách na sukně se zase věsím matce

a brouzdám po travách, mnu hlínu na zahrádce,

nakláním ke klíčkům, co smějí se tak sladce –

Tu spolu splývali, dva v jedno spjaté čluny

na hlati stříbrné pod svitem lampy, luny,

dvě zralé jahody skloněné hluboce

se stopky jediné k zasněné zátoce,

dvě zrnka v klásku témž, dva plátky téhož stvolu,

dvě vlny sousední plynoucí tiše spolu

do mlýna věčnosti touž strouhou na náhon,

ti srostlí blíženci dva, Baucis-Filemon.