POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILLUSE MLÁDÍ.

Vře za mnou shon a ruch,

vše, co jsem žitím zval...

Neschůdný jako pekel svah

sopečných hor se řetěz táh‘

a závrať měst mi bila v sluch

a šílel smích i plakal žal...

Ted' bloudím navrácen

kol svého mládí vsi...

Jsou jitra plná jiskření

a horoucího cítění,

ba, na chvilkách těch, zdá se jen,

již všecko závisí...

Ves moje bílá za vodou

zří vod těch do hloubky...

Kouř v tichých obláčcích

tak dovádí, jak modrý smích,

topoly měnivou

se chví v ní hrou,

i chaloupky...

Jak z hlubin slyšel bych

své mládí zpívat magicky,

píšťaly, trávy, rákosy

pískati tence, za rosy

jak vyšlo bosé po hájích,

luk po krajích,

pak zašlo navždy, navždycky...