POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST.

Jak chladí rosa... Nocí hlubokou

lesk vod kdes v dálce vzkypěl nad obzor...

Chatrče v cestě začernaly tmou.

Topoly znaveně

svůj tlumí rozhovor...

Světélka drobná z oken kalných skel

se prodírají sosen větvemi...

Však shasly za mnou, jak jsem šel,

a černý klid

rozložil křídla nad zemí...

Jak rozestřený temný baldachýn

by visel nad cestou, jíž kráčel jsem...

Nic nevidím, jen stromů obří stín,

nic neslyším,

jen listí chvít se otřesem...

Noc bude dlouhá, ještě temnější,

zrádnější cesta bude za klidu,

cizejší lidé, chladnější

jich bude zítra vítání,

k nimž navždy jdu!...

Ó kdyby nezpívala v srdci mi

mateřská slova žhavým polibkem,

mně zdálo by se, kroky plachými

že za mnou jistě neštěstí

se loudí v patách sem...