POUTNÍKŮV DÍK

Na zahrádce jabloň stojí,

stará, vetchá, shrbená,

a přec ještě každým jarem

v nový květ se odívá.

Pod jabloní z drnu lávka,

dědoušek sem chodívá,

vnoučat řadu dovádivou

s sebou k stromu vodívá.

Zeptal se ho vnouček malý:

„Dědoušku, ty mnoho víš,

kdo tu jabloň tady vsadil,

oč, že ty nám též povíš?“

Dědoušek jen hlavou kývá,

hlavou kývá, vzpomíná,

když se děti usadily,

vypravovat počíná:

„Byl jsem ještě hochem malým,

když mi dala matička,

abych v sadě na ni čekal,

čtyři chutná jablíčka.

Sněd' jsem jedno, druhé, třetí,

s čtvrtým jsem si pohrával,

když tu s vakem kolem plotu

cizí muž se cestou bral.

Léto bylo – slunce plálo;

pot se řinul s poutníka –

,Žízním, hochu – dej mi vody,

či zde někde studánka?‘

„„Studánka? – to nevím – ale

jablíčko zde chutné mám,

tři jsem snědl, mám jich dosti,

s radostí vám čtvrté dám!““

Přijal poutník malý dárek,

chválil si jej, děkoval,

pak svou hůlkou okovanou

důlek v zemi vyhrabal.

Vložil do něj plodu jádra:

,Jednou tudy půjdu zas,‘

pravil mi, ,z těch jader vzroste

proutek tenký za ten čas.

Vrubovat znám proutky, hochu,

vroubím ti jej, toť můj vděk,

za jablíčko svoje budeš

mít zde celý stromeček.‘

Stalo se tak! – Proutek vzrostl,

zušlechtěn byl v pěkný štěp –

– od té doby, dítky drahé,

uplynulo mnoho let!

Mnoho přišlo, mnoho zašlo,

na mé hlavě sbělal vlas –

však tu jabloň každé jaro

novým květem zdobí zas.

Možná dost, až tělo moje

zem už bude přikrývat,

že budete pod jabloní

ještě na mě vzpomínat.

Važte sobě, děti, stromků,

vděčně vaše pěstění

z jara květem, v létě stínem,

v jeseň plodem odmění.

Dbejte stromků! až vás v kraji

nebude už nikdo znát,

bude stromek vámi vsazen

ještě o vás povídat.“