POUTNÍKŮV KRUH

Šel pyšný člověk od lidí v dál za svým Bohem vysněným,

bez úsměvu a lítosti šel k svému osamění,

u cesty, dusnem vyprahlé, se plazí šedý země dým,

však vzdech, když z hrudi vytryskne, se v jinovatku mění.

Mdlé, těžké přítmí, po horách jak rozlit byl by marný žal,

a dole v pustých raztokách kvil zhnušení a stáří.

Druh poslední naň dávno již své trpké sbohem! zavolal,

a krásu dávno zapomněl všech věcí i všech tváří.

Však dál se srdcem vzníceným šel zledovělou pustinou

on, který děti opustil a nepolíbil ženy,

a stoupal vpřed a stoupal výš za Boha svého vidinou,

a jen před keřem hořícím chtěl kleknout pokořený.

Šel tisíc nocí, tisíc dní, do zraků sněhem osleplých

a horečných přec čekáním smrt nenadále patří.

A tehdy teprv na pýchu Bůh velkým poznáním mu dých:

„Ne na ledovcích, v ohni ne – jsem v srdcích tvojích bratří.“

Pad člověk na tvář, zakvílel: „Ty ve svém hněvu odvěkém

vždy samovládče ukrutný, chceš, zmíraje bych plakal?!

Ty mstivý, lstivý, žárlivý, jak setkat mám se s člověkem

v té poušti zmaru propadlé, na kterou Ty’s mne zlákal?!“

Však mluvil hlas: „Jsem otcem vždy, byť syn můj nejdál zabloudil,

dlouhá je cesta od lidí, však k lidem vždy je krátká

a bezpečná. Jdi poutníče! Tu člověk z posledních vstal sil,

a dřív než obzor ztemnil se, hle! první lidská chatka.

A sotva srdcem zaklepal, již vyšel na práh člověk – brat

a pohled, slovo, oddaný sklon ozářené hlavy,

ten úsměv jako svítání v hasnoucích očích uzřel plát

a z tuhnoucích úst zaslechl: „Dík, Bože přelaskavý!“