Pouze co urveme v života všednosti,

Pouze co urveme v života všednosti,

může nám býti jedinou radostí,

pár chvil pak vyplní žití,

jen co si oba dva vespolek dopřejem,

nad tím své srdce jedině zachvějem,

to věčné jest živoucí kvítí.

Ó, škoda je chvilky, hodiny škoda též,

v srdci kdy radost si domněnkou ubiješ,

když sama vzbouzíš zlé stíny,

které nás rozdvojí a humor zaplaší,

které nás omrazí na led a postraší,

je zaklej v srdci prohlubiny!

A nevstanou nikdy víc; budiž můj polibek

jich kámen hřbitovní, budiž můj pohled lék,

buď pečeť objetí moje!

Zanech ty fantómy, které se rozplynou,

které jsou příšernou snů Tvojích vidinou

a strojí jen zbytečné boje!

Kterak Tě miluju, to přece dobře víš,

kterak jen s Tebou lze unésti žití tíž,

jež jinak by smrtí mi bylo,

jak s Tebou v duchu jsem stále a napořád,

jak bolí nejmenší bytosti Tvojí chlad,

čím jsi mi ve všem, má Sílo!

Ó, musí, ó, musí čas věru přijíti,

kdy se můj život o ten Tvůj zachytí,

že řekneš sama k sobě:

„Bez Tebe nelze žít!“ Pak zmizí beznaděj,

zmizí i domněnek i bludných představ rej!

My spolu jen v žití i hrobě.