Pováží.

V srdci tvém jen, Hole Králova,

vzniknouť mohl šumný junák Váh:

po tvém líci Matyáš i práh,

tvoje lepá náruč žulová

objímala dobré chlapce v snách,

Jánošík ti dlíval na ňadrách!

Synu Váhu dalas na cestu

čety nejkrásnějších skal a hor,

pyšných hradů nekonečný sbor,

Víly, Margitu k nim nevěstu,

šarkana, jenž trestať chtěje vzdor,

chvostem vlny metá nad obzor.

Vrchů paláce jen v Pováží!

Tatra nad ním vznáší prales hlav,

Choč mu hledí vstříc tak nedočkav,

Fatra za ním z oblak vyráží,

Strečno chytá prudký Váhu splav,

jenž tu tříská smavě pltí dav.

Žilina veň noří krásnou tvář,

věčně po něm touží Lietava;

trosky Hryčova mu oslava,

hymna země šumný lesů šlář;

skal sulovských lepá výprava

prostřílená jeho zástava.

Bystřice a holé Podhradí,

jehlan tam a oblý vedle druh

věšejí naň zdoby skvoucích stuh,

šuškají si o něm v úkradí.

Přes Ilavu, plný sladkých tuch,

Kámeň Červený ho vítá v luh.

Trenčín, horstvo Nitry, Tematýn

střeží jeho divokrásný břeh,

pokorně mu do skal vábných seh

pyšnou šíji Beckov palatýn.

Čachtice jen podál tlumí vzdech:

dívčí krev jim hoří v cevách všech...

Volněj Váh se valí nyní v dál,

až ho Dunaj ukolebá v sen...

Pováží! zda nejšťastnější den

mého žití jenom se mi zdál? –

Obraze! víc z pevných duše stěn

nevyrve ni smrť mi tebe ven!