POVĚST O SLAVÍKU

Byl pěvec mladý – vsadil svět

mu v srdce krutou ránu,

i přišel smuten zaklepat

hned na klášterní bránu.

Byl dobře přijat – vysvěcen,

však brzy poznal chybu –

on pěvcem byl, leč chtěli mít

tam z něho němou rybu.

Ó jaký žel, mít v duši stesk,

mít srdce plno touhy,

a nesmět nic než žalmy pět

po celý život dlouhý.

Tož jaký div, že pěvec chřad',

až dochřad; – jednou k ránu

jej doprovodil bratrů sbor

tam za hřbitovní bránu.

Jej zakopali v chladnou zem,

však pověst tvrdí stále,

ty písně v srdci mnichově

že ještě žily dále.

Že se to srdce vzbudilo,

dvé lehkých křídel mělo,

co ptáče z hrobu temného

si v lesy vyletělo.

Teď zpívá často v podhradí

co smutné šedé ptáče

a mnohé oko v celi své

s ním v touze pozapláče!