POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI (I.)

Kdo na vraném to jede koni,

jak černý mrak, jejž vichr honí,

a kam jen kletou cestou míří,

tam bědu jen a zkázu šíří,

a znamením kde po něm zlým

krev rdí se jen a černá dým?

Kdo temných mocí zlý ten druh?

To vlčí rytíř, suď ho Bůh!

To vlčí rytíř, kraje pán,

žhne, loupí, jakby ďáblem štván,

a jeho fen a chrtů pluk

pekelný vede svár a hluk,

a chasy jeho pustá zběř

divěj' si vede, než zlá zvěř,

kam vpadne, všude za ní běda,

květ nevzpučí, klas zrna nedá,

co živo, padne pod ocelí

a kámen nezůstane celý.

A rytíř v čele spřeže té,

zájezdy koná prokleté

a pálí, vraždí napořád

a dýmem zákon mu a řád.

A lupů když se nasytí,

v černé jde lesy loviti,

hoj, s divokou tu družinou,

jak proud se dere houštinou,

a střela jeho kalená

mnohého protkne jelena,

a oštěp jeho smrtící

sklá kance, rysa, vlčici.

Však slunce jak jde k západu,

vrací se rytíř do hradu,

do hradu, jenž skryt v černý les,

posupně pne se nad skal tes,

a sám tu, den když umírá,

v pusté se věži zavírá,

v kulaté věži, kamenné,

již kryjí mechy zelené,

a kol níž, jak druž prokletá,

krkavčí havěť oblétá,

a pod níž, jakby smrti vstříc,

půlnočním časem houká sýc –

Tu mizí po něm každý sled

a nespatří ho lidský hled,

jak s nocí by se propad' v zem,

a zřít ho teprv s úsvitem.

A jak bludice z bezcestí,

divné jdou krajem pověsti:

proklet je rytíř mocí zlou

a dvojí živ je podobou –

člověka tvář má, pokud den,

v noci však – v šelmu proměněn,

ve vlčí šelmu vyjící,

po krvi věčně žíznící.

Ta na zvěř padá v lán i v les

a v patách jejích zmar a děs,

psy, stáda rdousí pasákům

a zkázu nese v lidský dům –

Tak večer, v přístěncích kdy chat

při louči vrčí kolovrat,

zvěst hroznou šeptá druhu druh –

Zda pravdiva je – ví jen Bůh!