POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI (II.)

Kol černých lesů cesta vede,

hoj, jede po ní rytíř, jede,

na vraném koni sám a sám,

svěšenou hlavu, zadumán.

Čas drahný trud mu tíží duši –

den ze dne stárne, věk ho kruší,

v kostech ho mrazí, šíj se chýlí

a v těle valem chřadnou síly,

krev, jak když ve vodu se mění

a v hrudi jako v dutém kmeni,

to v kmeni, věk jejž sklání níže

a v jehož duti červ už hryže.

Rytíři červ ten spáti nedá,

i hledá radu, pomoc hledá,

k černé dnes babě cestu měří,

ta, věru, víc ví, než kdo věří,

s mocnostmi zlými čáry vede

a zná, co nikdo nedovede.

Tu na mýtině, mezi duby,

vetchá se chatrč k zemi hrbí,

a na zahrádce, místo kvítí,

lidských, hle, lebek řada svítí

a místo plotu podle chaty,

samé jen kosti, samé hnáty –

l slyší baba koně ržát

a spěchá pána přivítat.

Hrozná to bytost, znetvořená,

strašidlo půlí, půlí žena,

zvířecí tvář to s lidskou šíjí,

v řídkých se kšticích hádě svíjí,

pekelné z očí žehnou žáry,

na místě rukou – dravčí spáry,

na místě nohou – tlapy vlčí,

a hlas – jako když fena skučí.

Rytíř se baby nezaleká

a se sedla se ruče smeká

a k čarodějce směle kráčí –

– „Při ohni pekla! Co pán ráčí?“

– „Hoj, poraď, babo, poraď lék,

jenž prodloužil by lidský věk,

navrátil sílu v krev i sval,

po němž by člověk mlád se stal!

Mluv, čaruj, skytni pomoc svou

a zlato to měj odměnou!“ –

Babizna měšec uschovala

a rytíři tu radu dala:

– „Nevinné panně každým dnem

tři kapky čerstvé krve vem',

s vroucím je vínem v číši smíchej

a vypít se je neostýchej!

Tak učiň, den když při rozbřesku

a netřeba ti bude stesku –

nová se síla v těle vzbudí,

nový ti oheň šlehne hrudí,

svalům dá sílu, krvi žár,

hoj, nebudeš ty nikdy stár!

– „A slyš ty dále radu mou,

kde najdeš pannu nevinnou!

Tam, z lesů kde se cesta dvojí,

stavení prostřed sadu stojí,

a před stavením, u zápraží,

okovem panna vodu váží,

panenka, jako kvítek prvý –

ji vem' – a zmládneš její krví!“

Vyslechl rytíř radu zlou

a dal se cestou, necestou,

jak ďáblů pluk by v patách měl,

lesem se tryskem rozletěl –

A jede, jede, skok a chvat,

nedbá, že větev rve mu šat,

že jehličí, jak uhání,

bodá ho v šíj i do skrání,

přes zmole jede, polomy,

div, vaz že sobě nezlomí –

Tu, z lesů kde se cesta dvojí,

stavení prostřed sadu stojí,

a před stavením, u zápraží,

okovem panna vodu váží,

panenka sličná, kvítek ranný,

krásnější nade všecky panny.

V úzkosti panna k jezdci zírá,

bílé jí hrdlo hrůza svírá,

a dřív, než může zvolati,

vlčí ji rytíř uchvátí.

A sotva hlesu vydala,

když náruč zlá ji objala,

a sotva k nebi pohlédla,

když vysadil ji do sedla,

a sotva co už věděla,

když na oři s ním letěla –

A zpola živou, zedranou,

stanul s ní hradu před branou,

a sotvaže ji uzřela,

brána se za ní zavřela,

zavřela těžkou veřejí,

jak rakev nad vší nadějí – –