POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI (III.)

Proč, ovčáku, proč ty se trudíš,

sotva se z noci ke dni vzbudíš,

proč truchlíš tak v svém věku mladém,

když se svým věrným jdeš ty stádem,

proč v čele mrak, proč pěst se stiská,

a zlověstně ti v očích blýská?

Kdo ublížil ti, co tě tísní,

že neslyšeti už tvých písní,

že roh tvůj, jenž jak stříbro zněl,

jak zakřiknut by oněměl?

Proč v horách bloudíš, co's tam ztratil,

snad ovečku že vlk ti schvátil,

ovečku bílou, již měl's rád

a pro niž musíš žalovat?

– „Oh, běda, ovečka to není

je panna to, mé potěšení,

oh, nebyl vlk to, jenž by vyl,

vlčí ji rytíř uloupil –

zlý rytíř, bič a postrach všech,

v hradních ji tvrdých vězní zdech,

divokých fen ji smečka hlídá

a nikdo víc jí neuhlídá! –“

Pokoje ovčák nenalézá,

po lesích bloudí, hory slézá,

a za nocí, kdy žal ho souží,

kol hradu jako stín se plouží,

hled k bráně zvedá, ku cimbuří,

a vichrem hněv mu v hrudi zuří,

pěst marně bije v hradeb srázy,

žulový kámen neprorazí,

dubovou nevyvrátí bránu

a sotva kdy svou uzří pannu.

Tak noc co noc kol hradu bloudí –

Bůh vinu zná a Bůh ať soudí!