POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI (IV.)

Tu jednou, zrak jak vzhůru zvedne,

světýlko v pusté věži shlédne,

jak hvězda nad ním zaplápolá,

a pannin hlas, slyš, nocí volá:

„Běda mně, siré, bez moci,

kdo slyšíš, přispěj k pomoci,

k pomoci přispěj ubohé,

jež v hoři tráví žití své!

Hrozná mě, běda, stvůra mučí,

člověkem za dne, v noci zvlčí,

v podobě lidské ve dne žije,

panenskou krev mou, běda, pije,

sotva však zhasne světlo denní,

v divou se vlčí šelmu změní,

hluboko prchá v černé lesy,

zvěř rdousí, lidské duše děsí,

a dřív, než ranní rozbřesk svítá,

domů se vrací, krve syta,

a nad horou když zoře vstane,

z vlka se lidským tvorem stane.

Ó, běda, zlý je osud můj,

ty, kdož mě slyšíš, polituj,

polituj, přispěj na pomoc,

a stůj při tobě boží moc!“

Sotva to ovčák, sotva slyší,

hoj, skokem skále na nejvyšší,

a směle, jakby mocným divem,

výš zvětralým se šplhá zdivem,

hoj, zdivem, plným trav a mechu,

bez bázně stoupá, bez oddechu,

v děrách se vzpírá, štěrbin chytá,

výš, stále výš, kde světlo kmitá,

jak had se souká po zdi srázné

a chvíli cestou neuvázne.

A nic že smělce nezaleká,

mříž láme, do kobky se smeká,

kde panna, věrného zříc druha,

radostně se mu v náruč vrhá –

Dávno je půlnoc odbita

a záhy den už zasvítá

a temných borů ze stínu

slyšet je výti vlčinu,

vlčinu divou, prokletou,

jež k hradu hledá cestu svou.

Ovčáčku, slyšíš? Ruče spěš,

jinak se zkáze nevyhneš,

vlčí se rytíř navrátí

a stihne-li tě – běda ti!

Uslyšel ovčák, neváhal,

v náručí hbitě pannu vzal

a na konopí spleteném,

po zdivu smek' se kamenném,

po věže srázu na skal tes,

a v mžiku skryl je černý les.

A sotva chvíli spočinou,

slyš, vlčí vytí houštinou,

a kyj než ovčák uchytí,

tmou vlčí oči zasvítí,

a než se nadá, zlý ten sok

v divý se na něj vrhá skok.

– Ovčáku, Bůh teď s tebou buď,

dej svalům sílu, smělost v hruď,

nebe ti sešli pomoc svou,

bys šelmu zdolal divokou! –

Hoj, v strašlivém tu zápase

ovčáček s vlkem utká se –

marně se vzteká šelma vlčí,

tesáky skřípe, vyje, skučí,

k nové když ráně spár svůj strojí,

drtí ji ovčák silou svojí,

a v nový skok když povyrazí,

pěst jako křemen, v zem ji srazí.

A dřív, než chrup svůj v krvi stopí,

hoj, za hrdlo ji ovčák chopí,

tiskne ji, tiskne jakby svorem,

o kmeny bije, dolem, horem,

svírá ji, rdousí bez umdlení,

pokud jen šelma zub svůj cení,

pokud se šelma v křeči zmítá,

pokud jí v oku jiskra kmitá,

pokud sten v hrdle neutichne,

naposled pokud nevydýchne –

A sotva šelma zdechlinou,

burácí hromy krajinou,

zem puká v propast zející,

ohněm a sírou sršící,

a do té výhně plamenné

hroutí se hradby kamenné,

a v mžiku na skal temeni

po hradu – nikde znamení.

Pekla jej propast pohltila,

a temná zvěst jen o něm zbyla,

zvěst temná o rytíři – vlku,

již děd zachoval v paměť vnuků.